Brazil

Jeden rok po roce, do kterého George Orwell umístil svou legendární vizi společnosti, přišel Terry Gilliam se svým vlastním podobenstvím o blízké budoucnosti. Filmová pastva pro oči, kterou po celou dobu prolíná idea jednotlivec vs. systém a která nezapře myšlenkovou inspiraci v Kafkovi, H.G.Wellsovi i již zmiňovaném Orwellovi. Podobně jako ve Dvanácti opicích, Gilliam umístil svůj příběh do těžko definovatelného období kolem Vánoc "někdy ve 20. století", kdy armády bezejmenných úředníčků striktně dodržujících kancelářskou etiku jak z 30. let na každém kroku doprovází fantaskní přístroje moderní doby. Groteskní prostředí doplňují stejně groteskní postavy - hlavní hrdina Sam (Jonathan Pryce), jež se postupně sbližuje s naivní Jill (Kim Griest), pro kterou největší potěšení představuje sauna a filmy bratrů Marxových; Samova matka posedlá plastickou chirurgií; Jack v podání Michaela Palina, jemuž byla tato role napsána na tělo a jehož postava prochází ve filmu proměnou z příjemného chlapíka až k typickému produktu zrůdného systému, který např. svou ženu oslovuje Barbaro jen proto, že jeho šéf si není schopen zapamatovat její pravé jméno; a konečně Harry (Robert de Niro), který celým filmem kráčí se svou opravářskou taškou a při svém melouchaření si notuje Brazil, píseň z 30. let, jejíž název si Gilliam pro svůj spektákl vypůjčil. Nesporně jeden z mistrovských kousků režiséra Terry Gilliama, jehož poselství o nezlomnosti lidské fantazie je happyendem samo o sobě.