Dříve než se snesu k zemi

Režisér se při natáčení dokumentu dostal do prostředí dětské nemocnice mezi chlapce a dívky postižené leukémií. Nenašel zde však prostory, v nichž je velká bolest doprovázena slzami, ale místnosti plné klidu, úsměvů, síly a víry v to, že se i nemocnému může poštěstit vrátit se znovu mezi zdravé lidi. Dokumentarista zachycuje život v léčebně, aniž se snaží vykreslit portrét nemoci samé – naopak vytváří podobenství silných a zajímavých osobností, které se nedobrovolně ocitly v jejím zajetí. Tok filmového rytmu není odrazem běžného vnímání času, ale je podřízen tomu, jak čas vnímají pacienti v nemocnici, kde podle jejich výpovědí běží daleko rychleji. Jednotlivé sekvence, ukazující každodenní nemocniční provoz, jsou pravidelně oddělovány zrychleným statickým záběrem stromu. Opakující se obraz nejenže zařazuje život dětských pacientů do reálných časových souřadnic, ale stává se i symbolem normálního života venku, kam je dětem zatím odepřen přístup. Filmový pás doplňují černobílé fotografie ze života dětí a jejich léčby, které lze chápat jako touhu po zastavení rychlého vývoje nemoci i po snaze využít každý moment, který nám život přináší.