Bílý teror

Dokumentárním filmem Bílý teror zakončuje režisér Daniel Schweizer svou trilogii věnující se problematice radikálních pravicových extremistů. Pro sběr informací zvolil pozici nevměšujícího se a nekritizujícího pozorovatele, a tak se mu podařilo točit s příznivci a předáky neonacistů. Povolili mu nahlédnout do zákulisí jejich „soukromých oslav" a tvorby „domácích videí". Setká se tak například s největším švédským výrobcem propagandistických šotů, kde se střídají záběry z likvidace Židů v koncentračních táborech a jejich masových hrobů s koncerty skinheadských kapel hrajícími písně s rasistickými texty. Co se může na první pohled zdát ústupkem režiséra, je účinnou taktikou, jak se dostat do blízkosti egocentrických fanatiků, kteří nepochybují o své pravdě. Kritičnost a výstražný apel se do filmu dostávají prostřednictvím rozhovorů s novináři z různých regionů, kteří se dlouhodobě věnují mapování a komentování aktivit tamních pravicových extremistů. Cesta malého filmového štábu propojuje tři hlavní centra neonacistických stoupenců: Stockholm jako ohnisko produkce propagandy, Dallas překvapující „rodinnou" atmosférou, kde se setkání zastánců „čisté rasy" odehrávají při nedělním grilování, a Moskvu, v níž se nacionalisté rekrutují z pouličních gangů a z řad bývalých vojáků, kteří se šikují pod záminkou slovanské vzájemnosti. Schweizer varuje, že „naši lokální náckové" jsou organizovaná, mezinárodně propojená a početná subkultura a reálné nebezpečí jejich myšlenek a činů lze odvrátit jen tím, že jim věnujeme pozornost.