Kino, zrcadlo světa

Poslední práce Gustava Deutsche je komponována ze tří epizod situovaných do Vídně roku 1912, Surabaye 1929 a do Porta roku následujícího. Experimentátor používá filmové materiály z němé éry, aby z nich vykřesal nový život. Soustřeďuje se na záběry natočené před vchody do kinosálů, vybírá z nich náhodné kolemjdoucí, které povyšuje na hlavní protagonisty minipříběhů. Divák se propadá skrze obraz do jejich soukromých životů, které však vypovídají nejen o nich samých, ale i o tehdejší době. Portrét každého se stává proniknutím do zajímavého osudu, tento osud pak klíčem k historickému poznávání i k tajům filmového mechanismu. Nevšední umělecký vizuální zážitek podpořený samostatně fungujícím hudebním pásmem není však pouhou surreálnou hříčkou, ale bohatým hypertextem. Sledujeme myšlenkový proces režiséra, který vidí film jako zrcadlo dějin a sekundární znak historie. Formálně dokonalá montáž odráží kolektivní paměť, zaobírá se tématem všeobecné provázanosti, plynutí i opakování, souvislosti mezi všemi časoprostory a ukazuje pomíjivost i trvání. Divák se noří do bohatého palipmsestu, odkrývá jednotlivé vrstvy, krouží nad celým světem, aby se pak ponořil pod jeho povrch. Volně proplouvá minulostí, napětím i všedností a stává se součástí celku