Zimní děti – mlčící generace

Šedesát let po skončení druhé světové války stále vládne nad některými zločiny minulosti mlčení. Odvahu odhalit jejich temné kořeny těžko sbírají ještě i vnoučata německých vysokých důstojníků, kteří byli členy NSDAP a působili v koncentračních táborech po celé Evropě. Jens Schanze učiní první kroky k prolomení mlčení, jímž se obklopili jeho rodiče. Matce, dceři důstojníka NSDAP, pokládá otázky s velkou ohleduplností a bez nátlaku, aby měla čas si odpovědi rozvážit. Dokument působí jako pomalé vyvádění z vleklé nemoci. Dlouhé záběry na zimní krajinu vytvářejí pocit nevlídnosti a detaily pečlivě udržovaného typického německého domu jako by naznačovaly existenci přísně střeženého tajemství. Přes matčinu vnější neochotu projevující se ve stručnosti, s níž vzpomíná na svého otce, můžeme cítit i úlevu, která ji naplní po tom, co nahlas přizná svůj ambivalentní vztah k němu. Charakter výpovědí Jensových sester prozrazuje, že i na nich a jejich vztahu k rodičům se rodinné tabu odrazilo. Pro Jensovu rodinu ale není pozdě. S jarem se všichni vydávají na místo bývalého koncentračního tábora Grosse Rosen, kde jejich předek působil, a v centru bolesti se jim dostává léku v podobě několika slov od každého, koho dřívější ticho pronásledovalo v jeho vlastním životě.