U konce s dechem

Režijní debut Jeana-Luca Godarda je jedním z prvních filmů nové vlny francouzské kinematografie konce padesátých a počátku šedesátých let. Nezvykle, jakoby roztříštěně vyprávěný kriminální příběh zaujal i hlavním představitelem, do té doby prakticky neznámým Jeanem-Paulem Belmondem. Ten později prohlásil, že nevěděl, v jakém příběhu vlastně hraje. Godard prý po něm chtěl, aby neustále vcházel či vycházel ze dveří. Také se poměrně přesně držel patnáctistránkového scénáře. Výsledkem je film, který z hlediska pojetí postav a příběhu splňuje normy narativního hraného filmu mnohem více než následující Godardova tvorba. U konce s dechem má jasný začátek (Michel zastřelí policistu), prostředek (on prchá) a konec. Navíc vystihl morální atmosféru své doby. Kritika ocenila technickou svěžest a vynalézavost, kvůli snímání Arriflexou z ruky, střihům po ose, způsobu snímání prostředí a využívání přirozeného světla, což všechno byly převratné inovace filmového jazyka. Za kamerou stál nadaný Raoul Coutard, který byl posléze podepsán pod většinou Godardových snímků. Nicméně běžné publikum shledalo film přitažlivým z mnohem jednodušších důvodů: humorné vyjádření existenciální trýzně své doby. (David Čeněk)