Orgie mrtvých

Ed Wood vstává z hrobu a přináší svědectví o tom, co čeká duše smilných žen po smrti. Konkrétně musí bez přestání a bez svršků vlnit svá těla v rytmu unylých melodií pro potěchu vládce mrtvých a jeho suitu tvořenou přízrakem v černém, vlkodlakem a mumií. Pokud vám popsané bezkontaktní orgie nepřijdou nijak děsivé, vězte, že tato troufalost by se vám mohla stát osudnou. Orgie mrtvých totiž představuje jeden z naprosto nejhorších filmů všech dob. Ačkoli láká na příslib obnažených ženských těl natřásajících se mimo rytmus (během natáčení totiž tanečnicím pouštěli jinou hudbu, než jaká zní ve filmu), v paměti utkví především ryze nonsensové dějové sekvence prodchnuté uhrančivou demencí a fušerstvím všech zúčastněných. Ačkoli Ed Wood se na snímku podílel pouze coby autor scénáře, který napsal podle vlastní knižní předlohy, režijně debutující uprchlík z Bulharska Stephen C. Apostolof dělá mistrově odkazu všechnu čest. Znalce žánru naláká přítomnost profesionálního šarlatána a aktéra z klasiky Plán 9 z vnějšího vesmíru (1959) Criswella, jenž svým viditelně vychlastaným a senilním hereckým projevem názorně ukazuje smutný osud mnohých béčkových hvězd. Protiváhou vůči vymletému alkoholikovi s hošíkovskými kadeřemi bude „exotická tanečnice“ Pat Barrington, která si zde střihla dokonce dvojroli. Své nadlidsky toporné herectví předvede coby hlavní hrdinka s hrůzostrašnou rudou parukou ala Peggy Bundy. O jejích opravdových kvalitách nicméně svědčí fakt, že si ji posléze do Mondo Topless (1966) vybral největší estét přes ženské křivky Russ Meyer. Barrington si proto v Orgii mrtvých střihla i part záhrobní tanečnice v části inspirované titulkovou sekvencí z bondovky Goldfinger (1964).

Orgie mrtvých představuje svou otřesností zcela novou úroveň otrlosti, která si zasluhuje podporu i uznání. Proto pro diváky během promítání bude přichystána první pomoc v podobě posilňujícího občerstvení. Po skončení projekce bude na ty, kteří vydrželi až do konce, čekat závěrečná party letošního Ortlce v předsálí kina Aero.