Brázdy

Pérezovi jsou typická španělská rodina padesátých let, která se rozhodne opustit venkov a hledat lepší vyhlídky ve městě. V Madridu si u příbuzných pronajmou pokoje a rozprchnou se hledat práci. Naivní Manolo nastoupí jako poslíček, ale nechá si ukrást zboží. Pepe se rovnou pustí do nelegálního obchodování. Otec se marně pokouší uživit rodinu poctivou prací a Tonia se nechá vydržovat s nadějí na kariéru zpěvačky. Zdánlivě banální zápletka je na svou dobu pojednaná velmi realisticky a je krutým pohledem na dobové poměry. Cenzura si vynutila pouze změnu závěrečné scény, která původně vyznívala beznadějně.
Téměř neznámý režisér José Antonio Nieves Conde patří k předním tvůrcům španělského filmu 50. let. Právě Brázdy jsou vyzdvihovány téměř jako manifest španělské odnože filmového neorealismu. V dobových článcích byl tento snímek v některých aspektech srovnáván s filmy Roberta Rosselliniho. Tomu se Nieves Conde bránil a protože toto srovnávání španělského a italského neorealismu propuklo již dříve, nechal své postavy jít do kina na italský neorealistický film, kterému se pak vysmály. Tato epizoda i postoj režiséra v mnohém předznamenaly budoucí polemiku o proudu sociálně-kritických filmů ve Španělsku – tzv. španělském neorealismu.
Promítání snímku podpořil španělský Institut kinematografie a audiovizuálních umění (ICAA).