Divoké ulice

Neprávem zapomenuté Drsné ulice představují splněný sen brakových gurmánů, neboť v sobě spojují hned několik charakteristických prvků osmdesátkové pokleslé kinematografie. Příběh o znásilnění a pomstě je zde navlečený na prostředí jalových středoškolských rebelských komedií, které nabývá bizarní podobu, neboť školáky zosobňují herci a herečky viditelně ve věku mezi pětadvaceti a pětatřiceti lety. Bizarní mix má za následek, že snímek skýtá stejné množství nahoty jako dobové lascivní teenagerské komedie i teatrálně pojatého násilí jako všemi milovaná 80‘s akční béčka. Hlavní atrakcí nicméně je angažování dvou dobových královen filmového braku, Lindy Blair a Linney Quigley. Linda Blair hraje drsňáckou šéfku dívčího gangu, která v rasově smíšené skupině vyniká nejnačechranější trvalou i nejvíce přiléhavým topem. A že je na co koukat – krasavice, která ve čtrnácti posedlá satanem kroutila hlavou v legendárním Vymítači ďábla (1973), nám pěkně vyspěla. Naštěstí ji tvůrci přichystali řadu scén, kde své přednosti dá na odiv. Naproti tomu o rok starší Linnea Quigley díky svým „rozdupaným lentilkám pod kobercem“ skvostně zastala roli hrdinčiny cudné mladičké sestry, která padne za oběť bandě vilných psychopatických chuligánů, kteří si na dívce vykompenzují své očividné homoerotické sklony. Drsné ulice představují klasickou ukázku filmů, které ač obsahují postavy silných emancipovaných žen, své hrdinky umisťují do fetišisticky lascivních póz pro potěchu zraku diváků. Na druhou stranu horší službu snímku než okaté upřednostňování nahoty a prvoplánové vulgarity dělá směšně křečovité herectví Lindy Blair oceněné Zlatou malinou.