Bez názvu

Společná schůze dolní a horní komory parlamentu zrychleně poskakuje, vzápětí praská složené květenství, pařezy mluví a voda i tráva jsou blízko našim vlastním tělům. Zdá se, že vidina skutečnosti může být volně přeskupována, neboť nestálost je energií tohoto filmu, z nějž nenadále a prudce vypadávají obrazy, které chtějí obsáhnout všechny aspekty moderního života a nakonec pohlcují samy sebe. Režisér vidí civilizaci, přírodu i člověka v neustálých proměnách, v atomistické jednotě lidského okamžiku a věčných živlů, v jednotě změny a trvání. Úžas z přírody se snaží postihnout dynamikou básnických obrazů instinktivní metaforičnosti, v nichž se prolíná vědomí a podvědomí, svět vjemů a vize. Osvobozující proces tvorby vrcholí v kaskádách asociativních zřetězení, kdy režisér rozkládá celek na základní tvary a všemi prostředky se snaží obsáhnout vnitřní podstatu věcí, jevů a citů. K neustálé změně patří i dojem jisté nehotovosti, či, přesněji, neukončenosti. Autor mluví o koncertní verzi filmu – příště tedy může být film zahrán úplně jinak.

Petr Kubica