Rychlé pohyby očí

Výraznému autorskému snímku Radima Špačka (1973), s nímž si čeští recenzenti nevěděli rady a udělili mu tzv. Plyšového lva 1998, ocenil Andrej Stankovič svou vlastní Cenou Samozvanců, určenou právě filmům, které „nedošly uznání v očích lobbistické novinářské kritiky“. Ve svém eseji „Sen o mně“ doopravdy – Špačkovy Rychlé pohyby očí (Kritická příloha Revolver revue 4. 10. 1998) mj. píše: „To, co se odehrává na plátně… je orámováno smrtí a neštěstím. Není tu zachován „reálný“ časový sled scén, hranice mezi skutečností a snem je buď málo zřetelná, nebo úplně zrušena. Na začátku filmu je sebevražda (?) hlavního hrdiny (byl to pád či skok do hlubiny po šalebném výkřiku z hrdla přízraku, nebo hrdinovy partnerky pokoušející se o záchranu padajícího?) (…) Dominantou filmu… není řídký příběh ani jeho náznak, ale to, co se v životě děje za zády diváků… (Špačkova) nenápadná „malá cesta“ přesnosti v každém tvůrčím gestu je v příkrém kontrastu k různým masivně propagovaným Sekalům (kde jako by se druhá světová válka odehrávala někde v éře Mrštíků či zapomenutého A. C. Nora)…“
Vladimír Hendrich