Já

Postsovětská 90. léta plná bezbřehé svobody nabídla mladé, ideově „vyprázdněné“ generaci nejen odpírané opojení punkovou a rockovou subkulturou, ale i experimentování s drogami. Obojí plnými doušky vychutnává mladík ze Sevastopolu, který se před vojnou ulije do místní psychiatrické léčebny. Zdejšímu krutému režimu vzdoruje úniky do bizarních vizí a snů, v nichž rezonují ozvy motivů z Přeletu nad kukaččím hnízdem, Trainspottingu či autobiografických próz Eduarda Limonova. V orgiastických obrazech se snoubí naturalismus s folklorem romantizovaného desperátství. Psychedelické reflexe mladého anarchisty ústí do patetického postoje: „Všichni umřou, jen JÁ ne.“ Syžet hrdinova nesouladu s vlastním egem i se světem doprovází ohlušující nápor hudebních koláží a agresivních obrazů a střetává se s ironií, kterou měl autor rovněž na mysli.