Sedmá pečeť

Personifikovaná Smrt – tajuplná osoba s bílou nehybnou tváří v černé kápi, která se zjevuje středověkému rytíři Blockovi – patří k filmu Sedmá pečeť neodmyslitelně jako klasický kinematografický emblém. Oproti jiným slavným filmovým fantómům, jako např. Cézarovi z Kabinetu dr. Caligariho, Upírovi Nosferatu nebo melancholickému smrtonoši z filmu Unavená smrt, je tento přízrak čímsi mírně „polidštěn“. Tato Smrt má své drobné slabosti, ráda hraje šachy, pohrává si se svými obětmi, zlomyslně se baví strachem, který u smrtelníků její příchod vzbuzuje. Své vyšší poslání však koná s neúprosnou důsledností. Krátký odklad, který Smrt udělí rytíři na jeho přání, posloužil Bergmanovi k nastolení zásadní existenciální otázky po smyslu života. Na ni hledá odpověď Block ve chvíli, kdy selhává jeho víra v Boha, a proto se utkává se Smrtí v předem prohrané šachové partii. I když svůj život prohraje, v prodlouženém čase se mu dostane poznání o síle lidské lásky, s níž se setká v rodině potulného kejklíře Jofa. Mystická scenérie, která se na konci filmu vyjeví vizionářskému Jofovi, v níž „kmotra Smrt“ vleče na horizontu soumračné krajiny průvod nebožtíků, je slavným bergmanovským záběrem. Tato podivuhodná vize se záhrobní komikou však nevzbuzuje u Jofa děs, ale osvobodivou úlevu.