Stopa kamenů

Od klasické sorely přes drama morálky až k dobové mozaice osciluje snímek Stopa kamenů, další z titulů vyprodukovaných studiem DEFA. A zároveň ukázkový příklad toho, co se na konci 60. let východoněmečtí soudruzi za každou cenu snažili skrýt před širším publikem. Ačkoliv dílo vzniklo na základě románové předlohy uznávaného spisovatele Erika Neutsche.

Přitom základní dějová linie zní téměř idylicky-údernicky: na velkostavbě „Schonka“ působí předák Hannes Balla a jeho lidé. Jsou oddáni práci a obvyklé šlendriárny (nedostatek materiálu apod.) řeší téměř guerillovým bojem proti byrokratům. Ne náhodou se proto novému stranickému tajemníkovi Wernerovi Horrathovi zdá, že mu tato svérázná parta podrývá autoritu. Mezi protivníky Ballou a Horrathem se vytvoří vztah kolísající mezi respektem a rivalitou. Když se na stavbě objeví rovněž jako nováček stavební inženýrka Kati, oba muži se do ní svorně zamilují. A zde nastává antisocialistický obrat v ději: Kati si více rozumí s oportunistou Ballou, ale její srdce (a časem i tělo) patří již zadanému Horrathovi…

Film Stopa kamenů sice nejprve nepatřil k titulům zakázaným v prosinci 1965 na plénu Ústředního výboru SED (Sjednocené socialistické stany Německa). Režisér Frank Beyer, který se ostré kritiky filmu tak jako tak obával, však musel své dílo sestříhat. Nová verze filmu měla premiéru v roce 1966 na Filmovém festivalu pracujících v Postupimi a setkala se s velkým úspěchem u publika. O dva týdny později, při oficiální premiéře však došlo ke skandálu. V důsledku organizovaných protestů musel být film stažen a směl být v NDR do kin uveden znovu až v listopadu 1989.