Spiklenci slasti

Bizarní černá komedie, psychologický, erotický a přitom fascinující film prakticky bez dialogů, ovšem s nápaditým použitím hudby, návod na sebeukájení, připomínka de Sadeho a Freuda a tak trochu „receptář prima nápadů“ – to všechno je snímek Jana Švankmajera Spiklenci slasti. Typicky švankmajerovsky extravagantní. Výtvarně nesmírně bohatý a obsahující přehršel možných i zdánlivě nemožných nápadů; zároveň obraz lidské samoty, touhy po co nejdokonalejší slasti – a vlastně snahy o komunikaci, která ovšem nevychází. Navíc diváci dostávají návody k sestrojení nezvyklých přístrojů, které slouží v intimních záležitostech, k obohacení sexuálních praktik. Hrdiny filmu je několik osamělců, kteří – každý po svém – budují své zázemí pro erotické vyžití (těžko mluvit o autoerotice, neboť obcují s přístroji a objekty, jež jim vlastně nahrazují partnery). Vedle skutečně originálních strojů a rituálů upoutají skvělé herecké výkony (Bára Hrzánová, Gabriela Wilhelmová, Anna Wetlinská, Pavel Nový, Petr Meissel, Jiří Lábus). Jan Švankmajer dokazuje, že pracovat s herci umí stejně dobře jako s animovaným filmem. Příběhy a osudy hlavních postav snímku se prolínají, někteří umírají, šťastni či nešťastni…? Co však určitě zůstává, je fascinace slastí a možnými cestami k ní. Co všechno jsou ti lidé schopni udělat pro své sexuální uspokojení! Švankmajerův film je do značné míry o nás všech: onanuje každý, a kdo říká, že ne, onanuje dvojnásob…, taky jste to říkali? Ve Spiklencích slasti provozuje šestice navenek normálních lidí nenormální praktiky. I když vlastně – co je a co není normální?