Slunce svítí na Sea Point

Vizuálně podmanivá esej o pěti částech nás zavádí na pobřeží Atlantiku v Kapském Městě do místa zvaného Sea Point, které bylo za časů apartheidu výhradně bělošskou čtvrtí. Na první pohled je minulost smazána - do veřejných koupališť se vedle sebe noří lidé nejrůznějších barev pleti, vidíme smíšené skupiny přátel i partnerské dvojice. Při hlubším zkoumání však spatřujeme společnost méně pestrou, především na vertikále moci. Starosta se světlými vlasy a modrýma očima reprezentuje společenský ideál stejně jako bílí lidé na reklamních billboardech v ulicích. V pořádkových službách vidíme bělošskou většinu, zatímco mezi bezdomovci, vyháněnými z veřejných prostranství, nacházíme převážně černochy. Senioři a seniorky žijící v blízkém domě s pečovatelskou službou zase říkají: "Afrika není země pro bílého člověka." Kategorizace podle etnicity je tedy v lidech stále hluboce zakořeněna, přestože bývá často překrývána nánosem falešné morálky. Bude generace dětí, dovádějících na promenádě u oceánu, uvažovat v dospělosti o sobě a o svém okolí bez stereotypů?