Penzion pro svobodné dámy

Vůbec první opus, stojící na počátku dlouhé řady hororů točených přímo na video. Některé filmy jsou tak špatné až jsou dobré, některé jsou tak špatné až to bolí a některé jsou tak špatné, že se při jejich sledování ocitnete v jiné dimenzi. Snímek Penzion pro svobodné dámy nepochybně patří do třetí ze zmíněných kategorií. Je třeba vidět, aby člověk uvěřil. Za jeho vznikem stojí manželská dvojice John Wintergate a Kalassu Kay, kteří se společnými silami a pod různými jmény zhostili režie, pomocné režie, scénáře, hudby, kostýmů, masek, krvavých zvláštních efektů a hlavních rolí. Zkrátka, co si neuděláš sám, to nemáš.

Píše se rok 1982. Jim Royce, playboy s telekinetickými schopnostmi, zdědí nechvalně proslulý Hoffmanův dům. Lidé zde mají tendenci umírat a neumírají pěkně. Jim je ale pozitivně naladěný člověk a z nově nabyté nemovitosti promptně učiní penzion pro mladé a atraktivní dámy. Pod kalifornským sluncem začíná jeden nekonečný mejdan. S novými obyvatelkami se ovšem do domu nastěhovalo i něco jiného…

Filmoví kritici se stále nemohou shodnout, jestli byl tento film míněný vážně. Ti méně vstřícní hovoří o kinematografickém potratu. To však není podstatné. Je jen málo snímků, které by byly dokonalejším ztělesněním 80. let, této opomíjené dekády nevkusných oblečků, nehorázných účesů, japonských automobilů, jalového optimismu a zásadního odporu žen k podprsenkám. Kromě milovníků ženských půvabů si přijdou na své i filmoví fajnšmekři, jimž tento snímek ve svých psychedeličtějších momentech dá vzpomenout na Eda Wooda, raná díla Johna Carpentera (ta hudba!), Friedkinova Vymítače ďábla, Cronenbergovy Scanners a v neposlední řadě mistra dryáčnické zábavy Williama Castla, neboť celý snímek je natočen systémem Horror Vision.

„Činže vás tu nezabije, ale něco jiného ano!“