Rosemary má děťátko

Americký tisk přijal tento psychothriller se superlativy. Srovnával Polanského s Hitchcockem a dokonce se objevil i názor, že Polanski mistra hororového žánru překonal. Příběh filmu je následující: mladou ženu sužují tajuplní, nepříjemní sousedé. Zdá se jí, že ji oplodnil ďábel, a přivede na svět zdánlivě mrtvé dítě. Vše naznačuje, že jde o extrémní psychickou poruchu. Posléze však vyjde najevo, že satanističtí sousedé vzývají děcko jako ďáblova syna… Polanski, který s Gerardem Brachem napsal scénář (podle knihy Ira Levina), dovede sugestivně navodit napětí mezi normálním obrazem života jedné americké domácnosti a mezi osudem ženy, do něhož neustále zasahují podivné náhody. Zřetězení detailů, které postupně vyvolávají Rosemaryino podezření, zvyšuje toto napětí geometrickou řadou. Tím spíš, že aniž režisér volí “ich formu”, vypráví tak, že všechno vnímáme přes rastr pocitů této ženy, která se nám doslova mění před očima – z novomanželky plné života a štěstí v ochablou, denervovanou, stále zoufalejší oběť čehosi iracionálního, čemu divák dlouho nechce věřit. Skvělá kamera Williama Frakera, vynikající herecké výkony v čele s křehce působivou Miou Farrowovou (jejím partnerem je tu John Cassavetes, známý u nás mj. jako tvůrce odbojného newyorského filmu Stíny), to všechno včetně přesně volené hudby jsou kameny skládající výsledný sugestivní účinek.