Alexandra

Stále čitelnější ambicí Alexandra Sokurova je umístit do středu svých snímků figury jako zástupné symboly jeho otčiny. Obsazením sopranistky Galiny Višněvské, skutečné ikony nejen ruské kultury, dotáhl své záměry ve filmu Alexandra k určitému zenitu. Hlavní hrdinka (korpulentní dáma v letech), přijíždějící na návštěvu za svým vnukem na čečenskou frontu, je zřetelnou personifikací Matičky Rusi. V poničené pustině ohledává střepy rodinných vazeb i ničivého regionálního konfliktu. Přestože jde o snímek s válečnou tematikou, je v něm zakleta konejšivá síla; diváka vzdaluje traumatické zkušenosti a přibližuje ho k transcendenci. Alexandra působí jako apolitické komuniké – režijně udivuje autorskou samomluvou, podobně jako hlavní hrdinka prochází meditativním příběhem za neustálé asistence vzdechů, znaveného odfukování a nesrozumitelného brukotu.