Hanami

Japonské třešně jsou jako lidé - kvetou jen krátce. V každodenní rutině uvězněný Rudi je nevyléčitelně nemocný, ale jeho žena Trudi se rozhodne mu tuto strašlivou zprávu zatajit. Místo toho se řídí radou lékaře vydat se s mužem na jejich poslední společnou cestu. Jak ráda by konečně navštívila Japonsko, zemi, jež ji celý život tak fascinuje! Ale Rudi, který se děsí jakýchkoli změn, přání své ženy vehementně odmítá, a tak jejich cesta vede pouze za dětmi do Berlína. Ty jsou ale svými vlastními životy natolik zaneprázdněné, že rodiče nakonec odjíždí k Baltskému moři. Když zde Trudi náhle umírá, Rudi je zcela vyveden z míry. Rozhodne se přece jen do Japonska odjet, aby tak dodatečně naplnil největší přání své ženy, vidět kvést třešně, horu Fujijama a tanec smyslů - butoh. Teprve díky setkání s japonskou tanečnicí butoh se Rudimu podaří najít cestu do vysněného světa své ženy. Z původního útěku se nakonec s pomocí mladé tanečnice stane spirituální cesta k sobě samému - a k Trudi.

Doris Dörrie („Muži“, „Nackt“, „Rybář a jeho žena“) se povedl díky klidné kameře a dlouhým záběrům venkovské oblasti Allgäu, ale i hektického Tokia nesmírně obrazný a emotivní snímek o lásce a smrti, loučení a promeškaných životních šancích. Rudiho rozlučkovou cestu provází melancholický humor, jež nám připomíná „Ztraceno v překladu“ Sophie Coppolové. Zároveň je snímek poctou japonskému klasikovi Yasujiro Ozuovi, který ve své „Cestě do Tokia“ z roku 1953 mistrně inscenuje rozpad rodinných struktur.