Zapomenutí blázni

V červenci roku 1992 vyhnala válka v Bosně skupinku pacientů psychiatrické léčebny v Jakeši z jejich země. Od roku 1996 žijí v čistých, ale nehostinných pokojích v části střediska pro uprchlíky v Debrecínu. Tvůrci snímku navázali kontakt s těmito lidmi, kteří netouží po ničem jiném než se vrátit domů. Promlouvají s nimi i s jejich lékaři podivujícími se nad tím, že se pro ně v celé zemi nenajde jediné místo. Později se v Bosně dokonce setkají s psychiatrem z bývalého ústavu: staré videozáznamy ukazují válkou zpustošenou budovu a bloumající pacienty neschopné utéct. Sentimentální zpěv ve zvukové stopě doprovází obraz cesty vedoucí zasněženou zemí, v níž tvůrci navštívili rodiny tří pacientů a tváří tvář je postavili před přání jejich příbuzných. Reakce jsou ale vždy podobné a nenajde se v nich ani náznak odpovědnosti: nikdo z nich nechtěl vědět, že postižení byli posláni do Maďarska. A protože Bosna nemá dostatek lékařů ani léků, je podle názoru jednotlivých rodin i ředitele nové léčebny vlastně lepší, když „zapomenutí blázni" v Maďarsku zůstanou.