Živá hmota

Živou hmotu filmů, které budou promítány, lze definovat otevřeností, vulgaritou, citlivostí, agresivitou, banalitou, stylizací. Těmito prostředky zvýrazňují autorky nevyřčená tabu a sny a poukazují na potřebu neustalého znovunalézání vztahu k sobě a skrze sebe ke svému okolí. Variovaným tématem těchto filmů je práce s tělem. Způsob, jakým je tělo v některých filmech použito, vypovídá o snaze poukázat na to, že je jediným nástrojem, jenž ženám zůstal. Ženy jako ikony byly zbaveny vlastního rozumu, vůle a zůstaly eliminovány na tělo – matku, tělo – milenku, prostitutku, tělo – vizuální objekt. Od tohoto automasochistického proudu filmů, ve kterých jde spíše než o sebedestrukci o pojmenování a popření stereotypů, se dostaneme k filmům hravějším. Zde je posun ve vnímání jednotlivých rolí způsoben osobitým přístupem žen k aktivitám, ve kterých by se podle obecného a nevyřčeného názoru měly chovat poněkud zdrženlivěji. Tyto filmy naplňují rámec malé, takřka individuální kinematografie, která vyrůstá na prahu mezi domovem a veřejným prostorem a sublimuje do krátkých asociativních filmů. Experimentální filmy a videa Evy Jiřičky, Tamary Moyzes, Lucie Marešové, Jany Pospíšilové, Karolíny Kohoutkové a dalších, protíná snaha o osobní sdělení a nekonvenční vymezení vlastní identity.

uvádí: Hana Valentová