Znásilnění jako trest

V dokumentu se ozývají hlasy afrických lesbických žen, které se rozhodly bojovat za svou svobodu, šířit osvětu a věnovat se charitativní činnosti zacílené na obhajobu své sexuální orientace v homofobní společnosti. Usilují o tvrdé zakročení proti neustále zamlčovanému násilí páchanému na místních ženách. Znásilnění je zde často chápáno jako trest za lesbické sklony, či dokonce jako způsob „léčení" této odlišnosti. Čistý filmový obraz bez patetického zabarvení je stejně důrazný jako úvodní revoluční hesla dožadující se základních lidských práv, podbarvená rytmickými údery bubnů a dynamickými obrazy pulsujícího města. Tato energie je pak střídána detaily tváří žen, jejich intimními zpověďmi a neobyčejně otevřenými dialogy před kamerami, důvěrnějšími, než jaké by mohly vést před svými vlastními rodinami. Film je ale i optimistickou výzvou k prosazení své osobní představy o životě a své vlastní volby, svědectvím o možnosti boje proti jakémukoli bezpráví, předsudkům, ale zejména proti velké míře utajované brutality. Ukazuje také, jak je možné negativní zážitky zpracovat do zkušeností, které mohou naznačovat cestu pro další ze zástupu ponižovaných.