Žoldáci z kolonie / Nosič / Druhá třída

V roce 1940 vstupuje Francie do války s Německem a vyhlašuje mobilizaci nejen na svém území, ale také v koloniích. Senegalec Aby narukuje na frontu, vyznamená se v bojích, padne do zajetí. Když se vrátí zpátky do vlasti, odmítne mu francouzská armáda vyplatit žold. Animovaný snímek zaznamenává incident z roku 1944, při němž byli postříleni senegalští veteráni, kteří se domáhali finanční odměny. / „Hlubiny duše jsou mnohem vzdálenější než konce světa." Toto severské přísloví použil jako motto svého meditativního snímku režisér Juan Alejandro Ramirez. Záběry na nosiče zavazadel v turistických destinacích peruánských velehor, plynoucí ve zvláštním rytmu, doprovodil vlastním komentářem. Ten vznikl na základě autorových zkušeností se sezonními dělníky a je pojat jako fiktivní niterný monolog peruánského nosiče Juana Manuela Orozca, přezdívaného Smutná tvář. „Nikdo neví, co bude zítra, ale já vím, že to bude stejné jako dnes," vložil autor do úst Juanu Orozcovi, který se v záběru Ramirezovy kamery objevuje nejčastěji, když den co den vláčí na svých zádech zavazadla turistů do strmých srázů peruánských And. Melancholická nálada filmu umocněná Chopinovými klavírními melodiemi má silný existenciální náboj. Velmi humánní snímek, oceněný na mnoha prestižních filmových festivalech, je po formální stránce blízký syrové poetice latinskoamerické kinematografie. / Po patnácti letech se vrací Kamerunec Gérard Désiré Nguele do vlaku, jímž jel jako devítiletý spolu s matkou navštívit bratra. Stařičký vlak potřebuje k překonání 35kilometrové trati několik hodin času, během nichž autor rozmlouvá s cestujícími, pozoruje ženy naskakující za jízdy přímo z buše či dítě sající mléko z matčina prsu. Při cestování po jedné z nejstarších kamerunských tratích se režisér snaží vyrovnat se s nedávnou smrtí matky, naučit se žít bez ní a „stát se mužem".