Pat Garrett a Billy Kid

„Tahle země stárne a já chci zestárnout s ní,“ říká Pat Garrett bývalému kumpánovi a záhy nato soupeři z protější strany zákona Billymu Kidovi. Zdůvodňuje tak rozhodnutí, jež mu dopomohlo k šerifské hvězdě a zároveň ho přinutilo k nenáviděné misi - dopadnout Kida a předat jej spravedlnosti. Další z Peckinpahových snímků, drasticky prostříhaných studiem bez režisérovy možnosti zasáhnout, se vrací k modelu dvou přátel, kteří jsou z vlastní či cizí vůle donuceni namířit kolty proti sobě. Stejně jako v Divoké bandě však i v dalším z melancholických westernů „krvavého Sama“ přátelství trvá až do smrti jednoho z jeho aktérů. Násilné přerušení života je věc naprosto bezvýznamná, peckinpahovští hrdinové smrt se stejnou lehkostí rozsívají i přijímají. James Coburn coby Garrett dokazuje, že ani více než deset let po Sedmi statečných neztratil nic na stoickém klidu a přesné mušce, jen své umění ovládat nůž zde přenechal poněkud překvapivě obsazenému Bobu Dylanovi, jinak autorovi nepřeslechnutelného hudebního doprovodu filmu. Oba dva ovšem zůstávají ve stínu začínajícího Krise Kristoffersona, dosud „pouze“ známého zpěváka a skladatele. Legendární postava Divokého západu William Bonney alias Billy Kid je v jeho podání zneklidňující, hravý, nebezpečný, uhrančivý i tak šarmantní, jak jen po třídenní jízdě vysočinou může být.